Peníze. Jak vznikly?

 Je otázka, zda to dnes opravdu někdo bezpečně ví. Adam Smith ve své knize „Bohatství národů“ ve stati „O původu a užívání peněz“ píše:

 „Jakmile se dělba práce prosadí všeobecně, dokáže člověk svou vlastní prací uspokojovat jen docela málo svých potřeb. Velkou většinu všeho si pak opatřuje tak, že ono nadbytečné množství produktů své práce , které sám nespotřebuje,  směňuje  za takové produkty,  práce jiných lidí, které se mu hodí. …

A dále pokračuje: „V době, kdy se dělba práce teprve začala prosazovat, mělo takové směňování jistě mnoho překážek a těžkostí. Ale v době, kdy se dělba práce teprve začala prosazovat, mělo takové směňování jistě hodně překážek a těžkostí. Vezměme si tento příklad: jeden člověk má nějakého výrobku více než kolik ho sám potřebuje, kdežto druhý ho má méně.

První by se tedy jisté Části tohoto přebytku rád zbavil a druhý by ji rád získal. Jestliže však ten druhý nemá právě nic takového, co potřebuje ten první, nemůže k směně mezi nimi dojít.

Řezník má v krámě více masa, než kolik ho sám může spotřebovat, a sládek i pekař by si ho část chtěli koupit. Ale nemohou mu za to nabídnout nic jiného než různé produkty svých živností; avšak řezník již má chleba i piva dost a víc jich nepotřebuje. V takovém případě tedy nemůže mezi nimi dojít k směně. On jim nemůže nic prodat a oni nemohou být jeho zákazníky, a nemohou si tedy navzájem nijak vyhovět. Aby se nemohl octnout v takovém nepříjemném postavení, snažil se přirozeně každý rozumný člověk v každém období vývoje společnosti od té doby, co se rozvinula dělba práce, zařídit to tak, aby měl u sebe stále kromě zvláštních produktů své práce i jisté množství toho nebo onoho zboží, o kterém má za to, že by ho málokdo odmítl vyměnit za produkt své práce.

Je pravděpodobné, že se postupně uvažovalo o mnoha různých druzích zboží, které by sloužily k tomuto účelu, a že se jich také užívalo. Na nerozvitém stupni vývoje lidské společnosti prý se jako běžného nástroje obchodu užívalo dobytka. „

A dále by se volnou formou mohlo říci: Směňování různých druhů zboží nebylo zrovna jednoduché, a tak se hledalo něco univerzálnějšího. Nejdříve to byly různé kovy. Ale byla tu velká potíž s přesným vážením a zkoušením kovů. (Mimochodem, možná i v dnešní době mnohý čtenář již narazil na rádoby „skvělou koupi“ zlatého prstenu od pěkně vykutáleného obchodníka, který vyleštil bronzový kroužek a tvrdil něco o 14 karátovém zlatu…) Tak se kovy začaly značkovat, až to dospělo do stádia ražení mincí.

A Adam Smith pokračuje: „Takto se tedy peníze staly u všech vzdělaných národů všeobecným nástrojem obchodu, jehož prostřednictvím se zboží všeho druhu kupuje a prodává neboli směňuje za jiné“.

 Nicméně mince se opět časem ukázaly jako ne příliš pohodlné. S rozvojem obchodu rostly také finanční transakce a přenášet stále těžší měšce s mincemi také nebylo právě ono. Našla prostředek, který byl lehký a dobře se s ním také manipulovalo. Panovníci proto poskytovali určitým osobám, dnes je nazýváme bankéři, právo vydávat panovníkovým jménem lístky, které sloužily jako doklad o tom, že jejich majitel má právo obdržet určitý obnos fyzických mincí tzv. kurentních mincí). V podstatě to byla jakási poukázka, de facto dlužní úpis, který bylo kdykoliv možno vyměnit za mince. Zrodila se bankovka. Jak už to ovšem ve světě chodí, brzy tito “bankéři přišli na to, že všichni majitelé tohoto cáru papíru najednou nebudou své dlužní úpisy za mince (později zlato, či stříbro) měnit. To je samozřejmě svádělo k činům, kdy vydávali stále více a více dlužních úpisů, ve skutečnosti v hodnotě daleko větší, než bylo jejich fyzické krytí (mincemi, nebo zlatem či stříbrem). Hlavně, že bylo z čeho financovat panovníkovy války a ostatní „radosti“.  Stejně nabylo veřejně známo, kolik fyzického krytí tyto papírky ve skutečnosti mají a jakou vlastně mají skutečnou hodnotu. Nějakou dobu tato hra vycházela, nicméně poměrně rychle způsobila ztrátu důvěry v dané dlužní úpisy – měnu a systém vážně poškodil ekonomiku, nebo se zhroutil.

První tuto zkušenost měla Čína. Někdy kolem roku 1402 n.l., když se jí nedostávalo dostatku zlata k financování války, zavedla papírové peníze. Krátce to fungovalo dobře a lidé v „papírky“ věřili. Takto povzbuzení vladařili nechali tisknout stále větší množství těchto papírových peněz, které již zdaleka nebyly kryty zlatem či stříbrem ve fyzické podobě. Ztratily zcela svou hodnotu a už je nikdo nechtěl. Tento první projev inflace vedl k tomu, že papírové peníze byly v Číně roku 1402 zrušeny. Jen pro doplnění. V Evropě se papírové peníze objevily zřejmě jako první ve Španělsku roku 1483.

Dalším významným milníkem se určitě stalo povolení švédského krále v roce 1661 vydané bankéři Jahonu Palmstruhovi, umožňující mu založit soukromou emisní banku s právem vydávat peníze, které byly kryty zlatem a stříbrem uložených v trezorech této banky. Tato banka nesla název Stokholmská banka. Bohužel tento model posloužil jako vzor pro mnoho následovníků.

G. Davies zase píše: „Peníze vznikly převážně z jiných než hospodářských důvodů: z daní a také z obchodu, z peněz sloužících k vykoupení z trestu nebo vyplacení nevěsty, ze směny zboží, z ceremoniálních a náboženských úkonů a také z obchodu a z okázalého zdobení, vystupování jako společné dřiny mezi ekonomicky činnými lidmi.“

Za zmínku stojí i to, že jediný národ, který nikdy nezavedl či vlastně ani nepoznal jakoukoliv formu peněz byli Inkové.

Bez nadsázky snad jde říci, že Peníze patří k největším vynálezům lidstva. Plní dvojí funkci. Je to nástroj obchodu a nositel míry hodnoty. Dnes bereme peníze jako samozřejmou věc. Peníze určují náš život. Ať si to připouštíme, nebo i ne, mají obrovský vliv na naše myšlení, jednání, zdraví, kvalitu života i vzdělání.  Bez nich by se nikdy nerozvinul obchod, řemesla a zemědělství, ani průmysl.

Pokušení vydávat více papírků, než je pro ekonomiku zdrávo přetrvává dodnes a důsledky tohoto jednání se periodicky negativně odráží rovněž v hospodářství, nyní v globalizované podobě na celém světě..

 

Instagram